Jižní ostrov Nového Zélandu den za dnem (15. část)

11. února 2018 v 18:42 | Petr Matěj |  Nový Zéland
Pondělí 10. dubna 2017

Po ranní půlhodinové "procházce" na autobusové nádraží nastupujeme do spoje, které míří na letiště. Cestou ale zastavujeme a řidič nám oznamuje, že autobus má nějakou poruchu (která teda na první pohled není vůbec zřejmá) a že pro nás jede už jiný stroj. Do něj po pár minutách přeskakujeme a pokračujeme v cestě. Kvůli zdržení nám ale na poslední zastávce před letištěm ujíždí spoj, který nás měl přiblížit ke garážím firmy Jucy, naštěstí linka č. 125 zajíždí až k letišti a pak se vrací, takže jen přeběhneme kruhový objezd a naskakujeme do autobusu, načež jej asi po minutě opět opouštíme.


V kanceláři Jucy jsme asi v 9:40, tedy 20 minut před tím, než nám mají auto vydat. Už v sobotu bylo vracení našeho prvního auta dost časově náročné a ani dnes to nevypadá na jinou pohádku. Za přepážkou je jen pár lidí, kteří turisty odbavují opravdu hlemýždím tempem. S Terkou si říkáme, že my zabereme maximálně pár minutek - všechno už máme zarezervováno a zaplaceno, takže jen potřebujeme podepsat papíry a vyzvednout klíče.

Co se ale nestalo. Nesympatická zrzka za pultem nám oznamuje, že náš mezinárodní řidičák (mimochodem vydaný v listopadu 2015) je propadlý. To samozřejmě oba moc dobře víme, ale snažíme se jí přesvědčit, že propadlý mezinárodní řidičák stále platí jako oficiální překlad toho českého. Na to ale holčina neslyší, takže se dál nehádáme a ptáme se, jaké jsou možnosti. A šup šup, můžeme si za 52 dolarů zaplatit překlad jednoho z našich českých řidičáků. Jinou možnost nemáme, takže (ač značně rozladění) zadáváme číslo naší platební karty do systému.

Když jsme pak auto dostali do rukou v 11:30, tedy o 90 minut později, než jsme měli, jenom jsme se pousmáli nad větou, která nám byla řečena v 9:45, když jsme dorazili k pultíku - "jste tu trošku brzy". No, holčině se to chystáme spočítat. (Update únor 2018 - firma Jucy nám zpětně peníze vrátila, dobro ještě nevymřelo)

Každopádně, konečně máme auto a můžeme vyrazit. Ještě ve městě nakupujeme jídlo na další 3 dny a míříme do městěčka Lyttelton, které je východně od Christchurch. Tady ale zjišťujeme, že tu nic zajímavého není, takže po krátké zastávce se přes městský okruh města Christchurch vydáváme směrem na sever.

Po cestě nikde na delší pauzy nezastavujeme, protože (jak by řekl Honza Trčka) "tady nic není". Po zhruba hodině jízdy se z hlavní silnice, která normálně vede přímo na sever, vydáváme opět do vnitrozemí. V listopadu 2016 totiž oblast okolo města Kaikoura zasáhlo silné zemětřesení a silnice, která propojuje přístav Picton s Christchurch, je dodnes zavřená a je potřeba absolvovat několikahodinovou zajížďku.

To nám ale nevadí. Od Jucy máme auto půjčení dohromady na 3 dny, takže máme hromadu času. Odpoledne přijíždíme do lázeňského města Hanmer Springs, kde se večer nakládáme do termálních bazénů, jejichž teplota je mezi 35 a 42 stupni Celsia. No paráda, po dnešním dnu si relax skutečně užíváme, a tak vydržíme "naložení" v bazéncích skoro dvě hodiny.

Pak už se jen přesouváme do místního holiday parku, kde po rychlé večeři zaleháme, abychom absolvovali naši předposlední noc v autě.

Úterý 11. dubna 2017

Dnes není v plánu nic jiného, než přepravit nás a půjčené auto co nejblíže k Pictonu, odkud zítra opustíme jižní ostrov. Cesta trvá zhruba 7 hodin i s malými zastávkami, načež parkujeme před městem Blenheim (asi 40 minut jízdy od Pictonu), kde trávíme odpoledne sledováním tréninku rugby místních borců.

Středa 12. dubna 2017

Den, kdy opustíme jižní ostrov. Už od rána silně prší, takže pohyb mimo auto omezujeme jen na ty nejnutnější činnosti. Pak už přejíždíme do Pictonu, kde si dáváme brzký oběd v Subway, abychom pak zhruba hodinku stáli v řadě v přístavu a čekali na trajekt.

Ten oproti plánu odplouvá o 20 minut později, takže do Wellingtonu připlouváme až okolo šesté večer. Mimochodem, tato plavba bylo oproti té, kterou jsme absolvovali začátkem března, úplné nic. I když pršelo, vítr takřka nefoukal, takže vlny na otevřeném moři byly minimální. No prostě nuda :-)

Po drobném zaváhání při navigaci úspěšně přijíždíme na Epuni street, číslo popisné 14. Tady bydlí naše společná kamarádka Remé, která s námi pracovala u Julianů a byla tak moc ochotná, že nás na tři noci ubytuje. Po vytažení všech věcí z auta navíc zjišťujeme, že nám přenechala svůj pokoj a sama spí jinde - je zkrátka moc hodná.

My se ale zdržujeme jen na pár minut, protože ještě dnes musíme na letišti vrátit půjčené auto. Když jsme ale vytahovali věci z kufru, většina z nich byla navlhlá. Když jsem se na to pak podíval detailněji, zjistil jsem, že do kufru někudy teče a že rezerva je slušně zatopená. No nic, nic s tím nenaděláme a auto stejně musíme vrátit.

Míříme tedy na letiště, kde vhazujeme klíčky do schránky a po půlhodince čekání nastupujeme do autobusu, který nás dováží kousek od Aro Valley, tedy čtvrti, kde Remé bydlí.

A aby toho nebylo málo, Remé nám navařila dost luxusní večeři - jehněčí kolínko (jedli jsme poprvé v životě) se spoustou zeleninky a polentové kaše. Chutnalo to náramně. Po večeři vypijeme nějaké to pivo a pak už spokojeně zaleháme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama