Jižní ostrov Nového Zélandu den za dnem (14. část)

1. července 2017 v 20:08 | Petr Matěj |  Nový Zéland
Pátek 7. dubna 2017

Neuvěřitelně krásný den. Předpověď je nám nakloněná, nikde ani mráček. Jedinou nevýhodou pak je, že se ráno probouzíme zimou :-)

Nicméně, těšíme se na nejvyšší horu Zélandu, kterou po pár desítkách minut jízdy v dáli potkáváme. Tím jak se blížíme blíž a blíž, hora se logicky stává větší a větší, až zastavujeme v informačním centru ve vesničce Mount Cook. Tam nám doporučují pár tras, které se během jednoho dne dají absolvovat.


A pak už vyrážíme. K jezeru poblíž Mt. Cooku je to hodinu a půl krásnou zpevněnou cestou, což samozřejmě znamená, že je tady spousta Číňanů, kteří opět musí fotit úplně všechno - a navíc při tom dělají fakt komické grimasy. Než dorazíme na konec trasy, musíme zdolat tři lanové mosty, nicméně na konci na nás čeká nádherná podívaná.




V kombinaci jasného dne si vychutnáváme Mt. Cook z relativně malé vzdálenosti, navíc na jezeře vidíme hranici, kde se voda mění v ledovec. Na odpočívadle vydržíme slušnou hodinku a pak se vracíme zpět na parkoviště. Ve vesničce Mount Cook se sprchujeme ve veřejných sprchách, a pak sjíždíme na parkoviště poblíž Tasmanova jezera, kam je to tedy jen pár minut pěšky po schodech.

Naskýtají se nám pohledy na další jezero, které v určité fázi přechází do ledovce. Ten je z vyhlídky vzdálen jen pár set metrů, pár desítek let nazpět bychom ho ale měli nadosah. Ledovce i na Zélandu pomalu odtávají.

Pak už míříme do kempu u jezera Tekapo, kde budeme spát. Tady má být jedno nejmenších světelných znečištění a pohled na hvězdy tady má být úchvatný. Bohužel je skoro úplněk, měsíc tak poměrně výrazně svítí a hvězd na nebi je minimum. Dlouho tedy nevyčkáváme a raději usínáme :-)

Sobota 8. dubna 2017

Ráno rychle vstáváme a přijíždíme do města Tekapo, kde narážíme na nejmodernější veřejné záchody na světě. Dveře se otevírají pomocí tlačítka, následně mě vítá mužský hlas, který mi oznamuje, že můj časový limit je 10 minut, načež začne hrát vážná hudba. Když už je vše zdárně vykonáno, chci spláchnout, ale nikde není možnost, jak to udělat vlastnoručně. Na ceduli nicméně píší, že se vše spláchne, jakmile si začnu mít ruce. A fakt! Jen co se spustila voda do umyvadla, spustilo se splachovadlo. Na konci mi ještě týpek poděkoval. Fakt šílenost :-)

V Tekapu si pak dáváme na snídani anglické muffiny, kávu na cestu a hned za městem zastavujeme u "starodávného" kostela z roku 1935. No prostě kostel, ale i tak ho fotíme, ale o malou chvíli později se přiřítí autobus s Číňani, takže rychle nasedáme a odjíždíme.


Po cestě do Christchurch, kde dnes musíme odevzdat auto, již nic zajímavého k vidění není, takže najíždíme na silnici č. 1, která asi 80 kilometrů vede rovně s naprostým minimem zatáček, takže jízda je to sakra nudná. Nicméně po pauze na oběd přijíždíme na předměstí a jedeme nakupovat. Stěží v sobotním odpoledni nacházíme jedno místo na parkování a kupujeme něco na večeři a krabici piv pro Čechy, kteří nás na dvě noci bezplatně ubytují.

U Míry a spol. jenom vyhazujeme věci a pak už svištíme na letiště, kde vracíme naše půjčené auto a zároveň platíme za rezervaci dalšího auta, které si vyzvedneme v pondělí ráno. Autobusem se pak vracíme k centru, kde naši hostitelé bydlí.

Je sobota a Mírovi i jeho spolubydlícím pivo chutná, takže 15 lahváčů zmizí během dvou hodin, takže s Terkou v nedaleké večerce kupujeme další krabici, tentokrát s obsahem 24 lahváčů. Dobře se bavíme, po půlnoci se pomalu chystáme spát, nicméně Míra s Ájou a Pájou si chtějí užít sobotní noc na maximum, takže v jednu ráno odjíždí do kasina, aby se ve čtyři ráno vrátili v hodně veselé náladě :-) Ale i tak spíme skoro 7 hodin.

Neděle 9. dubna 2017

V 10 ráno se vydáváme z našeho dočasného domu směrem do centra Christchurche. Toto město v roce 2010 a 2011 potkala dvě silná zemětřesení, kdy zejména to druhé mělo fatální následky. Několik budov se zřítilo částečně nebo zcela a v sutinách dvou větších stavení zahynulo 185 lidí.

I dnes je centrum města polorozpadlé. Je tady spousta opuštěných budov, které na první pohled vypadají neporušeně, nicméně i tak zejí prázdnou. U katedrály, které je po zemětřesení stále nepřístupná a její osud je hodně nejasný, má Terka slabší chvilku, protože jde zde pouliční umělec, který je slepý a částečně hraje na flétnu a částečně zpívá (jako fakt dobře zpívá). Terka uroní pár slz a pak s radostí věnuje pánovi pár dolarů.



Pak míříme centrem k místu, které se jmenuje re:Start, což je nákupní "středisko", které vzniklo právě po zemětřeseních a je pouze z kontejnerů. Je svým způsobem dočasné a už jednou se přesunovalo, aby uvolnilo místo nově stavěným budovám. I tak je toto místo symbolem obnovy města a je tu všechno - obchody s oblečením, suvenýry, kavárny, restaurace, ale i banka. Tady obědváme a pak už míříme do muzea.


Tam trávíme něco přes dvě hodiny a vrchol si necháváme na konec. Tím vrcholem je expozice k 75. výročí založení Air New Zealand, kde na konci navštívíme "palubu letadla", kde nasazujeme (asi) brýle na promítání virtuální reality, kde je nám představeno cestování letadlem v budoucnosti. No uvidíme, nicméně je to fakt brutální, člověk s těmito brýlemi může koukat dozadu, dopředu, nahoru a dolů a vidí okolní svět, takže se mi po minutě začala trochu motat hlava :-)


Z muzea jdeme ještě do parku, kde si dáváme svačinku a pak už míříme zpět "domů". Cestou ještě zastavujeme u pietního místa, které je věnováno všem 185 obětem zemětřesení. Na travnaté ploše o rozloze 185 metrů čtverečných je 185 bílých židlí, každá za jednu oběť.


Večer pijeme poslední piva s ostatními Čechy na baráku. Ti zítra půjdou do práce, zatímco my budeme pokračovat dále na sever, nejdříve ale musíme na letišti vyzvednout auto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 alpos | Web | 14. února 2018 v 22:19 | Reagovat

Koukám, že ve městě se od roku 2013 nic nezměnilo. Tehdy bylo také ještě v troskách. Škoda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama