Jižní ostrov Nového Zélandu den za dnem (13. část)

1. července 2017 v 20:08 | Petr Matěj |  Nový Zéland
Středa 5. dubna 2017

A jedééééém. Auto máme na čtyři dny, během kterých se chceme po ose Queenstown - Nugget point - Dunedin - Mt. Cook dostat až do Christchurch. Čeká nás více než 1000 kilometrů, takže navštívíme jen ta místa, která nás zajímají nejvíce. Holt nedá se nic dělat, taková je realita. Faktem ale je, že to hlavní z jižního ostrova je z 80% procent na západním pobřeží, které jsme si stihli v klidu projet, takže nás nynější situace nijak výrazně nerozhazuje.


První zastávkou od výjezdu je Nugget Point, tedy maják nacházející se na jihovýchodě jižního ostrova. Je to vskutku pěkné místo, z majáků, které jsme doposud viděli, je v kontextu s jeho okolím tento maják nejhezčí. V globálu ale na majáky v pěkném počasí máme smůlu. Zatím každá naše návštěva jakéhokoliv majáku byla doprovázena opravdu nepěkným počasím, tady se k tomu navíc přidává hodně silný vítr. I tak ale na místě zůstáváme poměrně dlouho, než se otočíme a zamíříme zpět k autu. O pár desítek metrů níže je pak pláž, kde je možné pozorovat tučňáky.



Zatím jsme měli čest potkat pouze jednoho, takže zkoušíme štěstí tady, ale je ještě moc brzo (cca 13:00), takže žádného dalšího nevidíme. Kdybychom zde byli před setměním, pravděpodobně bychom jich pár zahlédli, ale takhle brzo tučňáci loví v mořských vodách klidně až 25 kilometrů od břehu.

Od Nugget pointu míříme vstříc Dunedinu, druhému největšímu městu jižího ostrova. Tady se zastavujeme v našem hostelu, kde se vybalujeme a kde dnes strávíme noc. Spaní v půjčeném autě proběhne až zítra :-)

Po vybalení jedeme centrem města na místo, které je zapsané v Guinnessově knize rekordů. Baldwin street je totiž nejstrmější ulicí na světě. Místy až devatenáctiprocentní stoupání je fakt znát. Auto samozřejmě necháváme dole a do kopce jdeme pěšky, ale je to mazec. Místy je chodník nahrazen schody, jak je cesta prudká. Okolo jsou normálně domy, ve kterých někdo bydlí - no moc jim takový pozemek nezávidím.




Po cestě nahoru a zpět se vracíme do hostelu, kde se rychle převlékáme a jdeme 10 minut do samého centra města, kde se potkáváme s Grace, se kterou jsme ve Whakatane pracovali u Julianů. Ta zde studuje práva a jako brigádu nedávno našla místo v pivnici hned na náměstí, takže tam spolu strávíme velice příjemnou hodinku povídáním a navíc máme pivo i hranolky zadarmo. Po setmění se loučíme s tím, že se snad za 14 dní ještě potkáme ve Whakatane.
Na hostelu pak jen vaříme těstoviny a jdeme brzo spát. Naštěstí v pokoji pro 7 nakonec spíme jen 3, takže během noci klidně spíme, okolo nikdo nechrápe :-)

Čtvrtek 6. dubna 2017

Ráno u snídaně sledujeme zprávy, které ukazují záběry ze severního ostrova, kde hustě pršelo celou středu a některé cesty jsou kvůli tomu zavřené. Přes SMS zprávu se ujišťujeme, že Cathy v Opotiki je v pohodě a po snídani vyrážíme na prohlídku dunedinského nádraží. Tady teda průtrž mračen není, ale i tak je hnusně a poprchává. Na nádraží to máme pěšky kousek, takže vše v pohodě zvládáme a prohlížíme si exteriéry a interiéry nádražní budovy.


Vlastně celkově Dunedin jako celek na nás působí trošku evropským dojmem, protože oproti jiným novozélandským městům je toto město plné poměrně architektonicky zajímavých budov, které by se daly označit jako budovy historické.

Kolem a kolem, daly by se zde a v okolí města strávit třeba dva dny, ale ty nemáme, takže jsme spokojení i s tím málem, co jsme viděli. Pak už nasedáme do naší střely a jedeme (po sakra dlouhé době) zase na sever! Zastavujeme na Shag Point, kde je celkem 0 turistů, zato několik desítek dospělých lachtanů, z nich několik je v těsné blízkosti parkoviště. Kašleme tedy na déšť i silný vítr a dlouhou dobu se kocháme a pozorujeme například i "fight" mezi dvěma samci. Lachtani celkově působí jako poměrně lenošná zvířata, takže i tento souboj postrádá náboj :-)


Jen o kousek dál zastavujeme u pláže, kde se nachází Moeraki Boulders, což jsou zjednodušeně hladké oblé šutry, ze kterých novozélanďani udělali turistickou atrakci, a tak tady prostě všichni (samozřejmě včetně nás) zastavují. Nicméně je po dešti, silně fouká a je pravděpodobně i příliv, takže vlny často dorazí až k dunám, takže hrozí, že se namočíme. Naše obavy vzaly za své asi za 5 minut. Vlna, za ní další a šup - už jsme po kolena ve vodě. No ale pokračujeme dál a v dáli už vidíme ony balvany. No, že by mi stály za mokré boty, kalhoty a ponožky s tím, že písek mám všude, to asi ne, ale když už jsme tu, tuhle "krásu" si fotíme a vracíme se zpět k autu. Po cestě, která je dlouhá asi 300 metrů, schytáme ještě jednu velkou vlnu a potkáme dva backpackery v našem věku. Ti někde na pláži ztratili klíče od auta, a tak se je vydali hledat. Tipuju, že jejich šance na nalezení klíčů byla takřka nulová. Takže i ostatní mají smůlu, i když jim auto bude fungovat, asi si zaplatí za novou klíčovou dírku.


U auta se sušíme a převlékáme do suchého oblečení, nicméně mokré hadry asi jen tak někde neusušíme, protože další dvě noci budeme spát v autě. No ale jednou už se stalo, tak to nějak vymyslíme.

Odpoledne zastavujeme v Oamaru, kde se neúspěšně snažíme pozorovat tučňáky, ale alespoň nacházíme fajnovou kavárnu, kde si dáváme dortíček a dobíjíme elektroniku. Vždycky mi přijde trošku trapné, jak obcházíme kavárny a ještě před tím, než si objednáme, tak kontrolujeme dostupnost elektrických zásuvek.

Večer přijíždíme do kempu poblíž městečka Omarama, kde poprvé chystáme naše půjčené auto na spaní. K našemu obrovskému překvapení se přední sedačky dají sklopit až tak, že vzniká skoro rovina, takže v konečném důsledku máme spaní skoro i lepší než v naší Toyotě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama