Jižní ostrov Nového Zélandu den za dnem (7. část)

23. dubna 2017 v 22:19 | Petr Matěj |  Nový Zéland
Sobota 25. března 2017

Den velkého výšlapu. Čeká nás totiž převýšení 1200 metrů na vrchol Roys Peak, ze kterého jsou nádherné výhledy na hory všude okolo. Předpověď počasí ale nelhala, a tak ráno jsme svědky zamračeného nebe, nicméně věříme, že vše nakonec bude tak jak má, a sice že se oblačnost během dopoledne rozpustí.


Nicméně náš plán vyrazit v 8 ráno, abychom měli dostatek času (dle informační brožury je tato trasa celkově na 7-8 hodin), se nakonec nenaplňuje, protože při ranní návštěvě informačního centra jsme upozorňováni na fakt, že obvykle se takovýto typ oblačnosti rozpouští až okolo jedné či druhé odpolední.

V klidu tak nakupujeme a pomalu vyrážíme na parkoviště, odkud se po desáté dopolední vydáváme směrem vzhůru. Nejedná se o nikterak záživné stoupání, jde se zkrátka cik cak stále do kopce. Vrcholky hor jsou skryté v mracích, takže ani pořádně nevíme, kam až vlastně šplháme. Po dvou hodinách se konečně dostáváme k místu, odkud jsou snad všechny fotky z googlu, když zadáte "roys peak" :-) Nicméně pro nás tady výprava nekončí, nad hlavami vidíme vysílač na úplném vrcholku, a tak na nic nečekáme a plazíme se až na nejvyšší možný bod.

Tam je kromě nás už jenom pár dalších turistů. Ačkoliv se jedná o hodně populární výšlap a během dne jej absolvuje, dovolím si tvrdit několik desítek, ba dokonce i stovek lidí, úplně nahoru nejde ani polovina - těm méně náročným zjevně stačí fotka ala google :-)



U vysílače marně hledáme podpisy našich z listopadu 2016, kdy tento výšlap absolovovali, chvíli odpočíváme a protože se oblačnost ještě úplně nerozpustila, klesáme o něco níže, kde už je přeci jenom podstatně lepší počasí. Nakonec scházíme dolů s tím, že celý výlet nám zabral zhruba 6 hodin a když vidíme ty davy, které se teprve (už za jasného počasí) plazí nahoru, jsme více než rádi, že jsme se vzhůru vydali ještě dříve, než začalo pražit Slunce.

4


Neděle 26. března 2017

A je to tady. Po 18 dnech cestování na nás přišla krize. Oba nás bolel po včerejším výkonu celý člověk, mě se spustila rýma a počasí stojí s prominutím za hovno. Ráno se ještě vydáváme do Wanaky na procházku podél jezera a po neúspěšném hledání místa, kde bychom si nabili notebook, odjíždíme směr Cromwell.


Tady kromě malé procházky místním skanzenem (kde rostl mandlovník a ořech) neděláme nic jiného, než nakupujeme jídlo a bereme benzin, načež se vydáváme kousíček za město do kempu, kde si poprvé za celou dobu, co jsme na cestě, dopřáváme odpolední spánek. Po zbytek dne odpočíváme u Přátel v angličtině (je to super, doporučuju!) a před spaním si dáváme panáčka slivovice :-)

Pondělí 27. března 2017

Není na co čekat, a tak hned ráno opouštíme Cromwell a vyrážíme vstříc městu Queenstown. Tam se totiž máme potkat s dvěma novomalíňáky - sousedem Luďou Minářem a kamarádkou Aničkou Černou. Na Luďu a jeho přítelkyni narážíme v centru města v brzkých odpoledních hodinách.

Chvíli klábosíme na nábřeží a čekáme na Aničku, která se k nám přidává okolo čtvrté. No a pak kecáme a kecáme a koukám na hodiny a je pomalu devět večer. Loučíme se s Aničou a jejím přítelem Ondrou, který se k nám při setmění připojil, a s Luďou a Lenkou jedeme za město do kempu.


Jen podotknu, že se rýma ani trošku nezlepšila, ale i tak jsem si dal alespoň jedno pivo a maličko slivovice :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama