Jižní ostrov Nového Zélandu den za dnem (3. část)

31. března 2017 v 23:34 | Petr Matěj |  Nový Zéland
Pondělí 13. březen
Velký den. Z Nelsonu odjíždíme brzo ráno, ještě je tma a celý kemp spí. Naším cílem je pro dnešek sever jižního ostrova. Samozřejmě pořád prší, takže když jedeme přes Takaka Hill, ze kterého by normálně byly asi krásné vyhlídky, vidíme kulové.


První vlaštovka nás ale čeká hned "pod kopcem". U města Takaka se začíná oblačnost rozpouštět, přestává pršet a téměř okamžitě je počasí na kraťasy a tričko. Zastavujeme se u Pupu springs. Voda z těchto největších sladkovodních pramenů na Novém Zélandu je neobyčejně průzračná a vyvěrá z podzemního jeskynního systému a návštěvu tohoto místa si opravdu užíváme!


Čas nás ale poněkud tlačí, takže po chvíli se vydáváme do vesničky Collingwood (500 obyvatel). Ještě v polovině 19. století byl Collingwood považován za budoucí hlavní město Nového Zélandu. Nějak to ale nevyšlo. Každopádně my se zastavujeme v místním kempu, abychom si zarezervovali nocleh s dostatečným předstihem a jakmile tak učiníme, vydáváme se ještě o trošku více na sever na Farewell Spit.

Zde, na severním výběžku jižního ostrova, se v délce 35 kilometrů táhne písečná "kosa". Přístup do ní je poněkud omezen a celá tato oblast je významným mokřadem. Hnízdní tady až 90 různých druhů ptáků a my na vlastní oči vidíme stovky, možná až tisíce černých labutí, jak si v poklidu sedí na hladině. Následně absolvujeme šestikilometrový okruh, který vede přes písečné duny. V závěru jdeme proti hodně silnému větru, ale vše nakonec zvládáme.

Máme pak ještě trochu času, takže řešíme, jestli se už vydat do Collingwoodu, anebo zamířit na Wharariki Beach. Na ní lze totiž v době odlivu pozorovat obrovské množství volně žijících lachtanů, kteří si hrají v místních "bazéncích". No, a protože se blíží 18. hodina, kdy má být vrchol odlivu, neváháme a přemisťujeme se na parkoviště. Od něj to máme nějakých 20 minut chůze, a když dorazíme na pláž, zprvu nevíme, kam se vydat, abychom lachtany našli. Naštěstí záhy vidíme skupinu asi 20 lidí, jak stojí a někam se dívají. Dochází nám, že to bude místo činu a okamžitě tam jdeme. Terka, celá nedočkavá, závěrečné metry běží.

Co bych vám vykládal, byla to nádhera. V klidné vodě se nám neúnavně předvádělo skoro 20 malých lachtanů, kteří ani po hodině neměli dost. No a my také ne. Mohli bychom se na ně dívat hodiny a pořád by to byla zábava. Sem tam nějaký lachtan vykoukl přímo před našima očima a my jsme je tak viděli opravdu detailně. Taková ZOO Lešná, ale zadarmo :-)



Po nabažení se pohledů na malé lachtany jdeme ještě kousek po pláži, kde sem tam odpočívají o poznání starší jedinci, kteří nemají touhu se předvádět. Nechceme je rušit, takže si je prohlížíme s odstupem několika metrů a následně se ještě jednou vracíme k bazénkům, abychom se ještě jednou mohli pokochat.

Pak už ale musíme pomalu jet do kempu, abychom si stihli navařit na další den. Dnešek ale stál opravdu za to!

Úterý 14. března 2017

Protože jsme pozorování lachtanů měli původně plánované až na úterý brzo ráno, můžeme si trochu přispat. A když se probouzíme, uvědomujeme si, jak moc dobře jsme včera pochodili. Navzdory relativně přívětivé předpovědi totiž zase prší, takže případný ranní výlet za lachtany by asi zdaleka nebyl tak super, jako včera.

Po vydatné snídani opouštíme Collingwood a po zastávce v Takaka na nákup se přes Takaka Hill vracíme zpět směrem na jih. Mraky jsou opět všudypřítomné, takže z vrcholu kopce nevidíme nic, co už. Kousek níže pak odbočujeme z hlavní cesty a vydáváme se po 11 kilometrů dlouhé štěrkové cestě na záchytné parkoviště před trekem k propasti Harwoods Hole. Ačkoliv se jedná o poměrně krátkou vzdálenost, cesta je plná poměrně velkých děr.

A protože řídí Terka a ta má jiný výběr, kudy jet, než já, vzniká problém. Já jsem totiž poměrně tvrdohlavý a vnucuji Terce "svoje varianty", což ona pochopitelně těžce nese a po zhruba 45 minutové jízdě k parkovišti se jde následně vydýchat k informační tabuli. Naštěstí je drobný konflikt po chvíli zapomenut a spokojeně míříme k 176 metrů hlubokému krasovému komínu. Jedná se o jednu z největších propastí na Novém Zélandu, ale tolik turistů, kolik je u Macochy v největší sezóně, tady rozhodně nenacházíme. Za cestu tam i zpět potkáváme tolik lidí, že nám k jejich spočítání stačí prsty na rukách.

U Harwoods Hole pořizujeme fotky, ale protože toto místo není nikterak ohraničeno, máme respekt a mimo zjevně bezpečná místa nejdeme - neradi bychom totiž zahučeli do propasti, i když Terka by mě tam možná ve stavu, do kterého jsem jí dostal během jízdy prašnou cestou, velice ráda strčila :-) Každopádně u propasti je poměrně mlhavo, na druhou stranu je zde krásně ticho a jakékoliv slovo se vám vrací v ozvěnách.



Po chvíli se vracíme cestou, kde se točily scény jak z Pána Prstenů, tak i z Hobita, k autu, kde si dopřáváme svačinku a kávu. V závěru dne nám už nezbývá nic jiného, než se přesunou do kempu poblíž města Marahou, kde zítra ráno nasedneme na "vodní taxi" a absolvujeme zhruba 25 kilometrů národním parkem Abel Tasman.

Středa 15. března 2017

Ráno neleníme a vstáváme lehce po šesté. Bláhově si myslíme, že budeme první, kteří vstanou. Normálně je totiž běžné, že většina kempu se probouzí nejdřív v osm. Tady to ale neplatí, protože většina lidí spících v kempu s námi hned ráno vyráží do národního parku, takže když v půl sedmé (ještě za tmy) vylézáme z auta, už je okolo poměrně rušno.

My jsme včera večer přišli na super způsob, jak si při chladném ráno ušetřit práci a všechno, co potřebujeme na snídani, jsme si předchystali. V klidu jíme a chystáme se a přesně v osm ráno odjíždíme směr Marahau, které je asi 10 minut jízdy. Bez potíží nalézáme parkoviště společnosti, která provozuje "water taxi", tedy nic jiného, než že Vás za poplatek někam odvezou. Rozdíl oproti běžné taxi službě je jediný - plujeme v člunu po vodě.

Srandovní je hned začátek. U sídla firmy se těsně před devátou objevuje asi 5 traktorů, které na vlečkách táhnou malé loďky, načež jsme osloveni, ať si nastoupíme. Po lávce nasedáme na palubu a čekáme, co se bude dít. Nakonec je realita taková, že traktůrky táhnou loďky i s námi ulicemi Marahou až do přístavu, kde bez potíží vjedou do oceánu. Zdejší pobřeží je specifické tím, že při odlivu vznikne mezera až 400 metrů od místa, kde je při přílivu normálně voda.


Nám aktuálně pomalu začíná příliv, takže kluci na traktorech se rychle snaží všechny lodě dostat na vodu. To se daří (zjevně to kluci nedělali poprvé) a už si to míříme po oceánu. Nejprve nás náš kapitán bere k soutěsce "Split Apple", která (jak už název napovídá) připomíná rozkrojené jablko. Po cestě dále na sever zastavujeme u jednoho z malých ostrůvků, kde potkáváme kolonie lachtanů. Naši spolucestující na lodi jsou uneseni a fotí jednu fotku za druhou. My s Terkou už jsme podobnou kolonii viděli, takže žádné fotky neděláme a jen se kocháme pohledem na dovádějící lachtánky.

Po necelé hodince nás naše vodní taxi vyhazuje uprostřed národního parku Abel Tasman v zátoce Bark Bay. Odtud s Terkou míříme (tentokrát už po svých) zpět do Marahau. Trasa dlouhá skoro 25 kilometrů je v průvodci rozdělená do dvou dní z celkem pětidenní túry celým národním parkem. My však tolik času nemáme, takže bereme zavděk výzvu dát alespoň část úseku. Vrchol celého našeho sedmihodinového putování je hned v úvodu. Po necelé hodince přecházíme 47 metrů dlouhý lanový most nad řekou, který není úplně nejstabilnější, takže přejít ho je opravdu zážitek, obzvlášť pro ty, kteří se sem tam bojí výšek.



Jinak cesta jako taková není nikterak speciální, aby bylo nutno ji detailně popisovat. Sem tam se zastavujeme u zátok, kterých je tu opravdu hodně, sem tam zastavujeme, abychom se najedli a napili. V závěru výletu potkáváme čím dál tím více kajaků plovoucích po hladině moře, a když už nás síly v závěru opouští, právě tyto loďky nám vrací úsměvy na rty, protože právě v takovém kajaku budeme zítra sedět a užívat si Abel Tasman v sedě :-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama