Jižní ostrov Nového Zélandu den za dnem (1. část)

19. března 2017 v 20:13 | Petr Matěj
Po návratu z naší dovolené na Cookových ostrovech (článek přidám později) jsme dostali do pasu razítko "Visitor Visa", která nám umožňují zůsatat zde další 3 měsíce, po které ale nemůžeme být nikde zaměstnaní a můžeme "pouze" cestovat. Přesně to ale máme v plánu - doposud jsme totiž nebyli na jižním ostrově, což se chystáme po následujících několik týdnů napravit. Pokusím se zmapovat každý den, uvidíme, jak mi to nakonec půjde. Prozatím přináším první část :-)


Úterý 7. března 2017

Cestování jižním ostrovem nemůžeme začít nikde jinde, než v Opotiki, čili na východě ostrova severního. Z našeho "druhého domova", jak bychom Opotiki klidně mohli nazývat, totiž vyrážíme směrem na jih. Balíme se poněkud narychlo, protože od příjezdu zpět do země z dovolené na Cookových ostrovech do odjezdu na jižní ostrov, máme jen necelé dva dny. Všechno víceméně stíháme a na cestu do Wellingtonu, hlavního města Nového Zélandu, dlouhou takřka 600 kilometrů, se vydáváme po deváté hodině ranní.

Auto máme po servisu a s "novými" pneumatikami, nicméně se v našem autoservisu zastavujeme ještě jednou - při zběžné kontrole motoru nám upadla tyč, která drží kapotu. Karl, náš dvorní mechanik, se pokouší narychlo závadu opravit, ale chybí mu potřebný díl, a tak odjíždíme s vědomím, že dolévání oleje a jiné činnosti, při kterých je potřeba mít otevřenou kapotu, budeme s Terkou dělat společně - někdo tu kapotu holt držet musí :-)

První zastávku máme ve Whakatane, kde nakupujeme venkovní židličky, pak ještě pořizujeme základní potraviny na přežití. A ještě než se konečně vydáme směr Wellington, děláme si malou zajížďku do Blueberry Corner. To je podobná farma jako ta naše, kde jsme půl roku pracovali. Nicméně nejedeme tak kontrolovat konkurenci, ale důvodem naší zastávky je ještě jedno shledání s Talei, která paradoxně drtivou většinu letní sezóny strávila v práci s námi, aby na jejím konci přesedlala do barev právě této farmy. Dáváme si zmrzlinu, loučíme se a pak konečně odjíždíme z města.


Cestou do Wellingtonu projíždíme okolo nám již velmi známých míst - města jako Rotorua či Taupo, případně cesta okolo národního parku Tongariro. Tady pak najíždíme na silnici, po které jsme doposud nejeli, a tak se za jízdy díváme i okolo sebe. Nic zvláštního se po cestě neděje, a tak těsně před osmou večerní přijíždíme na periferii hlavního města, kde maličký kousek od hlavní tepny (a přece ve velice tichém prostředí) parkujeme v kempu, kde s námi přenocuje poměrně velká spousta lidí. Hádáme, že většina aut se ráno - podobně jako my - vydá na trajekt jedné ze tří společností. Hledáme v již poměrně zaplněném kempu ideální místo pro naše vozidlo, následně platíme drobný dvanáctidolarový poplatek za nocování a před desátou večerní (po jednom díle Vikingů) usínáme.

Středa 8. března 2017

Ráno vstáváme před šestou hodinou, protože v přístavu bychom měli být nejpozději hodinu před vyplutím trajektu, čili v 7 ráno. V noci ale poněkud foukalo, počítáme tedy s možností, že by se náš trajekt mohl trošku opozdit. A je tomu skutečně tak. Ještě, než opustíme kemp, přichází nám SMS zpráva s tím, že odjezd bude asi o 30 minut opožděn. Pro nás se tím ale nic nemění, po rychlé ranní hygieně se během slabé půlhodinky přesouváme do přístaviště, kde již probíhá check in, nicméně loď stále nikde. Objevuje se až zhruba po hodině - zpoždění je tedy zjevně způsobeno rozbouřeným mořem, protože trajekt nabral zpoždění na cestě k nám. Okolo půl deváté konečně najíždíme na obrovskou loď, dle pokynů "námořníků" parkujeme a jdeme o patro výš. Dáváme si ranní kávu a jako nezkušení mořeplavci jdeme na příď.
Tam se po vyplutí neděje nic zvláštního, nicméně jakmile opustíme zátoku a vyplujeme na otevřené moře, začíná to být teprve sranda. Nejprve se houpeme jen trošku, za chvíli už je to ale poměrně výrazně dopředu a dozadu a ze strany na stranu. Asi nejsme jediní, kterým se dělá mírně řečeno nevolno, a tak při trošku klidném okamžiku pelášíme zhruba doprostřed trajektu, kde je v jedné místnosti velké množství pohodlných křesel. Usedáme, zavíráme oči, a jakmile se nám udělá trošku lépe, na chvíli usínáme.

Po skoro 5 hodinách plavby pak přistáváme v malém městečku Picton, čímž oficiálně vstupujeme na jižní ostrov Nového Zélandu. V Pictonu nakoupíme něco málo na jídlo a i když je teprve jen něco málo po jedné hodině odpolední, míříme za město do kempu. Ten je totiž široko daleko jediný (a k tomu zadarmo), navíc je omezený počtem 12 parkovacích míst. Už při našem příjezdu je zhruba polovina kapacity naplněna, takže jsme rádi, že jsme přijeli s časovým předstihem. Ve 4 odpoledne už je kemp plný, navíc později večer se sem hrne jedno auto za druhým - to už je ale přítomný místní správce (tady mu říkají "ranger"), který neprodleně auta posílá pryč.


My si přes den uděláme pořádek v autě, navaříme na další dva dny, uděláme si kafe, dáme si víno a jak jinak než u Vikingů, usínáme.

Čtvrtek 9. března 2017

Ráno konečně nemusíme řešit brzké vstávání, ale ani tak nespíme bůh ví jak dlouho. Spaní v autě není žádný extra luxus, člověk (rozuměj já) se už nad ránem probouzí (zvlášť když je hned vedle hlavní cesta), nicméně kdyby Terka mohla, spí klidně až do devíti - ji neprobudí skoro nic :-)

V klidu snídáme, vaříme si kávu a pak se jedeme opět do Pictonu. Prohlížíme si město, koukáme na devátou nejstarší loď na světě Edwin Fox, abychom poté město opustili. Další zastávka je ale hned nad městem. Pro cestu na západ totiž volíme tzv. Queen Charlote Drive, což je velice úzká klikatá cesta, na které se nabízí několik krásných pohledů do Queen Charlotte Sound. Zastavujeme na všech vyznačených místech, jednou se dokonce vydáváme na menší pěší túru, abychom si vychutnali opravdu hezké vyhlídky. Trošku mi to připadá jako v Norsku, a to jsme ještě sakra daleko od Fjordlandu, kde by se to Norsku mělo podobat asi nejvíce.


Queen Charlotte Drive končí v Havelocku, malém městě o 500 obyvatelích. Tady opravdu zažíváme něco, co jsme ani jeden v životě ještě nezkusili. Havelock je totiž vyhlášený rybolovem, v průvodci pak nalézáme místní restauraci "Live Mussels", kterou nalézáme hned u hlavní cesty a po chvíli váhání jdeme dovnitř. Sbíráme veškerou odvahu a objednáváme si poloviční porci místní speciality - slávek. Za pár minut nám na stole přistane 11 mušlí. Zvědavě se ptáme, jak se takové "potvory" vlastně jedí a následně se odvážně pouštíme do konzumace. Zbaběle musím přiznat, že jako první jsem to nechal ozkoušet Terku a až pak jsem ochutnal já.


Terka se moc netvářila, ztěžovala si na něco "gumového", já jsem to teda taky cítil, ale extra mi to nevadilo. Nikdy jsem se totiž na to, co si dávám do úst, nedíval, takže jsem moc nevěděl, co jde a co nejde pokousat. Místní (mimochodem moc ochotná) číšnice se nás ptala, jak nám chutná a když jsme ji řekli o našem "problému", ochotně nám ukázala, cože je vlastně tím ne příliš chutným kouskem a k naší radosti nám sdělila, že spousta lidí tento kousek nejí.

Nechali jsme se inspirovat a onu část jsme vykrojili a skutečně - hned to bylo o dost lepší. Zbylé mušle jsme tedy poměrně rychle dojedli a s vědomím, že jsme "to dali", jsme se vydali dále na cestu.

Naším cílem je pro tento den město Nelson, ze kterého bychom rádi vyrazili do národního parku Abel Tasman a dále na severní cíp jižního ostrova. Předpověď počasí ale není na víkend zrovna růžová, a tak jsme se rozhodli, že přes víkend zůstaneme tady. Po příjezdu do města jdeme na místní bazén - primárně ne proto, abychom si zaplavali, ale zejména proto, abychom se po třech dnech konečně mohli vysprchovat. Když k tomu připočtu, že jsme zde našli jinak skoro nedostupný zdroj pitné vody (a mohli jsme tak doplnit naše zásoby), 10 dolarů za vstup vypadá, jako bychom tam šli zadarmo.

Z bazénu míříme do místního "kempu", který v reálu představuje parkoviště v centru tohoto více než 40 tisícového města. Parkoviště je volně přístupné od 17:00 do 9:00, takže na jednu stranu nemusíme za nocleh platit, ale na stranu druhou - dle recenzí se může stát, že v noci budeme svědky zábavy místních mladíků.

A ačkoliv je teprve čtvrtek a "živou" noc očekáváme až o den později, místní nás nepříjemně překvapují už dnes. V jednu ráno přijíždí auto s několika výrostky, kteří disponují hodně výkonnou aparaturou. Po půlhodině "ducaní" jsem trošku překvapen, že nikomu (ani místním) tento řev uprostřed města nevadí, takže mnou očekávány příjezd policie se nekoná. Naštěstí "hudební produkce" netrvá věčně, takže zbytek noci je poměrně klidný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama