Cestou necestou severním ostrovem (ČÁST 2)

1. října 2016 v 20:45 | Petr Matěj
Po cestě z Opotiki, kde bydlíme, na západní pobřeží, jsme se postupně během několika dní přesunuli až do kempu u města Te Kuiti. A jak náš výlet od čtvrtého dne pokračoval? Čtěte dál...


DEN ČTVRTÝ (pátek 12. srpna 2016)

Ráno brzo vstáváme, rychle snídáme a ještě před osmou ranní jsme v Te Kuiti. Zde nabíráme plnou nádrž, protože dnes se mimo jiné chystáme projet tzv. "Forgotten Highway" - zapomenutou dálnici. Opouštíme město a pokračujeme na jih.

Zapomenutá dálnice je ohraničena dvěma městy, Taumarunui na východě a Stratfordem na západě a celkově měří 150km. My ale k této cestě přijíždíme od severu a výhýbáme se asi prvním 60 kilometrům, z nichž zhruba čtvrtina je tvořena šterkovou cestou, kterou se raději rozhodneme neriskovat. No, tak úplně se nám to nepovedlo, protože severní přípojka je chvílemi taky pouze zpevněnou štěrkovou cestou, která je místy navíc docela úzká. Naštěstí je tu provoz nulový, jen jednou za několik desítek minut potkáme auto. Tady kdyby nám odešlo auto, tak nevím, co bychom dělali - absolutně bez signálu a bez lidí, kteří by mohli případně pomoci.

Každopádně se nic takového neděje a my se od severu blížíme k zapomenuté dálnici. Než k ní ale dojedeme, zastavujeme na malou túru, protože nedaleko se nachází Mt. Dumper Falls, ke kterým je to zhruba 15 minut pěšky. Cesta tam i zpět i s přestávkou u vodopádů nám trvá asi hodinku, takže auto si může dostatečně odpočinout - cesta k vodopádům byla kolikrát hodně strmá a auto nám trošku smrdělo - ne že by se přehřálo, ale úplně optimální to pro naši káru, která jinak zatím slouží bez problémů, nebylo.

Po výletu k vodopádům a krátké svačince pokračujeme k zapomenuté dálci, ke které je to od vodopádů už jen 14 kilometrů jenom proto, aby na ní turisti prostě jeli a kochali se totálním zapadákovem. Tady je skutečně sem tam baráček, sem tam malá osada, ale to je tak všechno - civilizace na nule, ale dobytku všude okolo spousty. Obdiv u mě mají všichni ti, kteří v tomto zapomenutém světě bydlí, protože nejbližší ochod může být až 75 kilometrů daleko s tím, že cesta je poměrně klikatá a opravdu se nedá jet 130 km/hodinu.

Samotná cesta ničím moc zajímavá není, výjimku tvoří tzv. Hobit's Hole, což je uzoučký tunel vytesaný do skály, do kterého se vejde právě jedno auto. Jméno má právě po hobitech, kteří jsou známí pro svoji "nevelikost".





Zajímavá jsou pak sedla, která musíme překonat - jsou celkem čtyři a na vrcholu každého z nich zastavujeme a kocháme se okolím. V dáli dokonce vidíme zasněžené vrcholky hor, což jsou skutečně krásné pohledy.



Po asi dvouhodinové jízdě po této dálnici dojížídme do města Stratford, odkud odkažitě odjíždíme směr sever do New Plymouth, kde se ubytováváme v holiday parku a večeříme v "mekáči".

DEN PÁTÝ (sobota 13. srpna 2016)

Ráno si trošku dopřáváme a po desáté dopolední míříme na průzkum města. Architektonicky se prakticky neliší od jiných, nicméně místní informační centrum je fakt pěkné.

New Plymouth je ale vstupní branou na severu k oblasti, kde se nachází Mt. Taranaki. To je naprosto symetrická hora, respektive spící vulkán, který se tyčí tdo výše 2518 metrů nad mořem. Z města New Plymouth, která se nachází na pobřeží oceánu, se tak během pár desítek minut můžete ocitnout vysoko v horách - mimochodem tato hora je nejnavštěvovanějším vrcholem Nového Zélandu se zhruba 250 tisíci návštěvníky ročně a točil se zde částečně i film Poslední Samuraj (tímto děkuji Wikipedii).

Předpověd na dnešní den je taková všelijaká, nicméně pršet snad nemá a oblačnost by se měla postupně roztrhat. Po zastávce v informačním centru tak zvažujeme možnosti a nakonec se rozhodujeme vystoupat k jezírku, odkud se fotí ty nejkrásnější fotky Mt. Taranaki. Celý trip nahoru i dolů je zhruba na 6 hodin a už od úvodu jde o poměrně strmé stoupání v oblasti národního parku, které je tvořeno i obrovským množstvím schůdků. Po pár desítkách minut ale začíná pršet, takže se zastavujeme a přemýšlíme co dál. Po chvíli déšť ustává a dokonce vylézá Slunce, proto se rozhodujeme pokračovat ve výstupu s nadějí, že se nad mraky vyškrábeme a nahoře budeme mít jasnou oblohu. No, úplně se to nepovedlo...



Po dvou hodinách stoupání už okolo sebe vidíme místy sníh a když dorážíme k chatce, která je zhruba 20 minut od onoho jezírka, je nám jasné, že horu dneska vůbec neuvidíme. No ale co teď? Půjdeme i tak k jezírku, anebo to vzdáme a půjdeme dolů? Nakonec Terku přemlouvám a jdeme ještě kousek vzhůru k jezírku... Jenže, co se nestalo. Začalo docela hustě pršet a o chvíli později i sněžit. Je rozhodnuto. Okamžitě se otáčíme a míříme dolů. Za chvíli se před silným větrem schováváme do lesa a později ustává i déšť, takže když přicházíme k autu, už nejsme ani tak mokří.


Tenhle trip se úplně nevyvedl podle našich představ, ale holt každý den nemůže být posvícení. Vracíme se do New Plymouth, kde přespáváme tentokrát v jiném holiday parku, než den předchozí.

DEN ŠESTÝ (neděle 14. srpna 2016)

Neděle je ve znamení brzkého vstávání a odjezdu z New Plymouth. Míříme na "Surf Highway", která mimo pláže určené k surfování nabízí možnost objet celou horu po západním pobřeží. Za normálních okolností by to byla určitě pěkná vyjížďka, ale ani dnes nám počasí nepřeje a i když jsme už druhý den v místech, ze kterých bychom za hezkého počasí horu vždy viděli, máme prostě smůlu a kromě husté oblačnosti nevidíme nic. I tak ale horu objíždíme a cestou se zastavujeme ve velice příjemné kavárně s krbem, kde na stěně vidíme fotku majáku s horou v pozadí - krásná scenérie. O pár okamžiků se u majáku vyskytujeme taky, ale při tomto počasí vidíme velký kulový.


Po pár minutách strávených obhlídkou majáku odjíždíme a míříme do turistického centra, které se nachází ve výšce 900 metrů nad mořem. Než najedeme na šestikilometrové strmé stoupání, tak trošku váháme, neboť nám značka u cesty důrazně doporučuje použít řetězy. Ty samozřejmě vůbec nemáme, takže není co řešit a pokračujeme v jízdě. V půlce cesty se skutečně okolo nás začíná objevovat sníh, nicméně cesta je až do cíle suchá.


Vyrážíme k dalším vodopadům, které jsou nedaleko turistického centra. Dawson Falls nikterak nevybočují z řady velkého množství novozélandských vodopádů a i kvůli špatnému počasí z nich moc nadšení nejsme. Pak si ještě fotím Terku společně s hromádkou sněhu, protože věřte nebo ne, my jsme sníh neviděli už docela dlouhou dobu. Horu samozřejmě přes mraky nevidíme.


Sjíždíme dolů a míříme do kempu. Ten provozuje babička s několika kočkami, v areálu je i kuchyňka, ale ta tak zapáchá, že v ní co nejrychleji vaříme jídlo a poměrně brzy se ukládáme ke spánku.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama