Jak jsme viděli All Blacks

22. srpna 2016 v 9:34 | Petr Matěj |  Nový Zéland
Nový Zéland není jen zemí kiwi, krásné přírody či přátelských lidí, ale také All Blacks. A ačkoliv Česko rozhodně nežije ragby, drtivá většina lidí, kteří se alespoň trošku orientují ve sportu ví, odkud vlastně All Blacks jsou. A pokud v dřívějších dobách bylo na dresu místních ragbistů napsáno New Zealand All Blacks, tak již přes deset let tomu tak není a reprezentační trikot nese název All Blacks. Všichni totiž ví, jakou zemi "muži v černém" reprezentují. A my jsme je viděli v akci!



Je 11. června 2016 ráno a společně s Terkou a Markétou, která s námi v té době bydlí v Opotiki, se pomalu chystáme k několikahodinové cestě do Aucklandu. Tam se totiž na nějvětším novozélandském stadionu odehraje první se tří soubojů All Blacks a reprezntace Walesu v rámci tak zvaného Steinlager Cupu (Steinlager je značka místního piva). Největší město země je od nás vzdálené 350 kilometrů, takže nám je jasné, že pokud chceme přijet včas a mít rezervu pro případné zdržení na cestě, musíme vyjet už dopoledne.

To se nám také daří a dvě hodiny před polednem se už ženeme směr Auckland. Nikde se nezdržujeme, jen ve městě Tauranga stavíme na kafe. Během cesty nás nic nezdrží, a tak na místo určení přijíždíme po druhé odpolední. Do zápasu v tu chvíli zbývá zhruba 5 hodin (duel začíná v 19:30). Auckland jako takový je ale velmi specifický. V porovnání například s Prahou tu není ani metro, ani tramvaje. Na všechno jsme ale připravení a několik dní před odjezdem už prolézáme internet, kde se dozvídáme několik užitečných věcí - okolí stadionu bude uzavřeno, čili snažit se dostat někde poblíž, kde bychom beztak asi sotva zaparkovali, je nesmysl. Naštěstí se však dozvídáme, že z celého města začne zhruba 120 minut před prvním hvizdem svážet všechny fanoušky několik stovek autobusů - ty jsou pro držitele vstupenek zdarma.

Auto tedy parkujeme na velkém parkovišti v mětstské části Pakuranga, kde to už docela známe. Při našem příletu do země jsme právě tady bydleli prvních 14 dní, díky čemuž ani nebloudíme a jedeme na jisto. Protože máme čas, potkáváme se zhruba na půl hodiny s Hankou, která byla v listopadu naším hostitelem. Pak už na nic moc nečekáme a jedním z prvních autobusů se necháváme odvážet ke stadionu.

Jak už bylo řečeno, Eden Park je s kapacitou 50 000 míst největším sportovním stadionem Nového Zélandu a svým způsobem je pro All Blacks posvátným. Domácí reprezentace totiž na tomto hřišti neprohrála dlouhých 22 let a když k tomu připočteme fakt, že Wales dokázal na Nový Zéland vyzrát naposledy v roce 1953, není o favoritovi utkání sebemenších pochyb.


Po příjezdu na stadion si jej prohlížíme a fotíme, načež se odebíráme na naše místa a sledujeme předzápasový prostor. Stadion se rychle plní, sem tam je vidět několik jedinců v barvách Walesu, avšak několik míst vedle nás je stále prázdných. Několik minut před začátkem však na tato místa přchází několik dalších fanoušků evropského celku, kteří kolem nás prochází tak neopatrně, že Markétě (která bývá oslovována též jako "Nejka") jeden z nich shazuje její foťák. Markéta rudne, kontroluje škrábance a má po náladě, přestože její zařízení zůstává plně funkčním.

Nicméně pojďme k utkání. Před nástupem obou týmů už je takřka nemožné spatřit volné místo, utkání je dlouho dopředu beznadějně vyprodané. Není to tedy jako zápasy české fotbalové reprezentace, kdy si lístky rozeberou bafuňáři a sponzoři, kteří pak nepřijdou a ač je zápas "vyprodaný", stadion je poloprázdný.

Nejprve na hřiště nastupují hosté, kteří sklízejí sympatický potlesk všech fanoušků. Po chvíli však začne ohromný řev, neboť na hrací plochu vbíhají All Blacks, poprvé od zisku titulu mistra světa. Následují hymny obou soupeřů, přičemž tu novozélandskou zpívá celý stadion. Mimochodem hymna domácích se skládá ze dvou části - ta první je v maorštině, druhá v angličtině.


No a pak následuje to, na co vždycky všichni neptrpělivě čekají. Haka. Maorský válčený tanec již neodmyslitelně patří ke každému zápasu All Blacks a tohle utkání není výjimkou. Následuje další obrovský aplaus a pak už můžeme začít...


Následuje ale trošku zklamání, protože jak byl úvod hlučný, od začátku utkání se takřka nefandí a je ticho jako v divadle. Sem tam se osmělí fanoušci Walesu, případně do varu domácí fanoušky dostanou povedené akce svalovců v černých dresech. Nicméně buď jak buď, předzápasové prognózy jsou tytam v okamžiku, kdy za stavu 3:0 pro All Blacks pokládájí první "pětku" velšané. A pokud jsem si myslel, že hostujících fanoušků je tu pár desítek, po otočení skóre na 3:5 se jich ze sedaček nadšeně zvedá několik stovek, možná pár tisíc.

Celý první poločas je ze strany hostitelů poměrně rozpačitý a do kabin se odchází za vedení Walesu 18:15 a nadvláda Zélandu nad svým protivníkem, trvající 63 let, se otřásá v základech.


All Blacks však ve druhé čtyřicetiminutovce jasně ukazují, proč jsou nejlepším týmem světa a rychle otáčejí skóre. To narůstá až na konečných 39:21 a skoro 50 tisíc nadšených fanoušků skáče radostí. My ze stadionu odcházíme v poslední minutě střetnutí, protože nás čeká ještě zpáteční cesta domů. Před stadionem už je nachystáno neuvětřitelné množství autobusů, které budou mít za úkol postupně rozvést diváky do všech koutů Aucklandu.

Chytáme snad vůbec ten první, díky čemuž zhruba hodinu po utkání opouštímě město, abychom do Opotiki přijeli po druhé ranní. Chceme totiž jít další den do práce, protože se balicí sezóna nezadržitelně blíží ke konci a každý dolar dobrý. Máme domluveno, že můžeme přijít až v 11 dopoledne, což taky činíme, nicméně dozvídáme se, že se kluci v kanceláři přepočítali a o půl jedenácté rozhodují, že za dalších 30 minut dnešní směna končí. Z Aucklandu jsme se tak hnali zpět zbytečně.

I tak se ale jednalo o velice silný zážitek, vidět v akci jeden z nejslavnějších sportovních týmů vůbec se nepodaří každý den.



Video č. 1 - setřih utkání


Video č. 2 - záznam celého utkání




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama