První větší výlet - Northland a Coromandel (ČÁST 2)

14. května 2016 v 20:39 | Petr Matěj
Protože každý den z našeho desetidenního tripu nelze popsat jednou nebo dvěma větami a protože nechci, abyste Vy, věrní čtenáři nebyli zahlceni najednou, rozdělil jsem články k tomuto výletu na více částí. V této budeme pokračovat od pátého dne našeho cestování po Northlandu a Coromandelu.



DEN PÁTÝ (sobota 12. března)

Pátý den je ve znamení cesty až na úplný sever Nového Zélandu. Dopoledne ale ještě trávíme ve městě Kaitia, které je posledním větším, severněji už budeme potkávat pouze malé dědinky. V Kaitia nabíjíme v McDonaldu mobily a notebook a dáváme si kafe, nicméně docela trpíme, protože venku je poměrně teplo, ale uvnitř mají klimatizaci na maximum, takže je nám skutečně zima.

Po pár hodinách vyrážíme směr sever. Zastavujeme v písečných dunách, které na první pohled pripomínají písečné pouště, takže si připadáme tak trošku jako v Africe. Pod dunami se za 15 dolarů půjčují surfy. Ano, surfy. Tady se totiž lidé kromě procházek po dunách pouští i do "sáňkování" na písku. Jeden surf si teda taky půjčujeme. Nejprve pozorujeme ostatní a jejich způsob sjíždění, načež se pouštím jako ve skelotonu taky dolů. Pocit vcelku zajímavý, ale vzhledem k všudypřítomnému písku mám při jízde zavřené oči a po dojezdu mám jej nalézám uplně všude.


Druhou jízdu se rozhodneme absolvovat s Terkou společně na jednom surfu. Usedáme co nejefektivněji na surf a pouštíme se dolů. Kvůli větru se nám ale nedaří držet směr a v půlce kopce se solidně "vykriplíme". Pokud jsem si myslel, že při první jízdě jsem měl písek všude, tentokrát je to strokrát horší. Asi dvě minuty nemůžu pořádně otevřít oči, dělám trošku scénu, což nakonec vžene Terce i trošku slz do očí. I tak se ale odhodlá k poslední jízdě, tentokrát už ale sama, což víceméně zvládá, ačkoliv nadšení bych v jejím obličeji hledal těžko.


No nic, fotíme ještě pár fotech v dunách a vydáváme se na Cape Reinga, což sice není severní mys, nicméně jedná se o nejsevernější místo, kam se dá dojít. V tomto místě se navíc slévají dvě moře, což je na první pohled viditelné, když vidíme vlny jdoucí proti sobě. Na konci cestičky se nachází maják a ukazatel, který nám říká, jak jsou která města od tohoto místa vzdálená, což nám připomíná, jak daleko od Evropy vlastně jsme.




Poté sjíždíme několik desítek kilomterů zpět na jih, kde táboříme na východním pobřeží.

DEN ŠESTÝ (neděle 13. března)

Z východního pobřeží se ráno přesouváme na pobřeží západní, kde po sedmikilometrové cestě po štěrkové cestě přijíždíme k "90 Miles beach", což je snad nejdelší pláž na Zélandě. Podle názvu bychom se mohli domnívat, že délka této pláže je 90 mil, nicméně fakticky měří "jen" 88 kilometrů. Každopádně i tak je to skutečně dlouhá pláž, nikde ani noha, jen sem tam projede terénní autobus, převážející turistiy z jednoho konce pláže na druhý. Nicméně tady se rozhodně nekoupeme, protože tady fouká fakt hodně, takže bychom z toho vyloženě pozitivní zážitek asi neměli.


Popojíždíme dál k tzv. Coca-Cola Lake, což je relativně malé jezero, které je zajímavé tím, že svojí barvou připomíná právě Coca-Colu. Koupání je tady povoleno, nicméně barva vody nás moc neláká, a tak osvěžení vynecháváme. Další naší zastávkou je malé městečko Mangonui. Tady je údajně nejlepší fish & chips na Novém Zélandu. Vzhledem k tomu, že jsme tohle jídlo ještě ani jeden nezkusili, neváháme a každý si jednu porci objednáváme. V této restauraci , jejíž budova je umístěna na kůlech nad mořem, si ryby chytají sami, takže čerstvost je skutečně zaručena. Oběma nám moc chutná, takže je docela možné, že inforamce, že lepší fish & chips než tady není, je pravdivá. Uvidíme, až tohle jídlo ochutnáme jinde a konečně tak budeme moci porovnávat :-)

Předposledním cílem sobotního dne je Whangaroa, další z menších městeček. Tady absolvujeme krátký, leč hodně strmý výšlap nad město, ze kterého krásně vidíme místní přístav a ostrůvky v moři.


Poté už se potřebujeme přesunout do Kaiwaky, kde jsme spali druhou noc, nicméně nám ještě zbývá zhruba 200 km, které musíme ujet. Ještě před setměním pak po cestě zastavujeme v hustém lese, kde je největší strom Kauri (česky Damaroň) na Novém Zélandu. Z fotek to není úplně patrné, ale tenhle strom je fakt obrovský, několikanásobně větší než všechny ostatní v lese.


Pak už natěšeně jedeme do kempu, kam po pár hodinách jízdy skutečně dorážíme. Tento kemp se nám líbil, protože se nacházel na parkovišti u tenisových kurtů a jen kousíček od hlavní silnice. Měli jsme tam sprchy s teplou vodou a řadu laviček a stolků, kde jsme mohli jíst. O to větší bylo naše překvapení, když během pár dní došlo k faktickému zrušení kempu a kdy nás místo poděkování za příspěvek za použití sprch vítá na dveřích nápis "no camping". Už je ale pozdě večer, lidí, kteří zde kempují je tady i přes zákaz poměrně dost, a tak už nepřemýšlíme nad žádnou další variantou a chvíli před půlnocí usínáme.

DEN SEDMÝ (pondělí 14. března)

Sedmý den je ve znamení odpočinku a přesunu z Northlandu na poloostrov Coromandel. Dopoledne se zastavujeme opět v Aucklandu, kde nakupujeme další zásoby jídla a pak pokračujeme až do města Thames, které je fakticky bránou na Coromandel. Tam Terce kupujeme v obchoďáku nový talířek, který před tím na odpočívadle rozflákala, v informačním centru bereme co nejvíce materiálů ke Coromandelu a opouštíme Thames.

Okolo třetí odpoledne kotvíme naše auto v holiday parku v Mirandě, kde si poprvé po týdnu vaříme teplou večeři, odpočíváme v termálním bazénu a plánujeme, co na Coromandelu podnikneme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama