Nový rok jako "první" na Zemi

7. února 2016 v 21:21 | Petr Matěj
Pokud to člověk nezažije na vlastní kůži, nevěnuje tomu příliš pozornosti. Také si vybavujete, jak se na Silvestra objevují na internetu články, kde všude již přivítali nový rok, přitom u nás v Česku zbývá do oné magické půlnoci ještě několik hodin? Přesně tohle se nám podařilo zažít na Novém Zélandu. Když jsme my vstupovali do roku 2016, v maličké zemi uprostřed Evropy se tou dobou pravděpodobně servíroval silvestrovský oběd. Ale pěkně popořádku.




31. PROSINEC 2015

Stejně jako v Česku, i tady je poslední den roku normálním pracovním dnem, a tak jej začínáme tradičním ranním přesunem do kiwi sadů, abychom v 7:30 mohli začít pracovat. Mezi sebou si šuškáme, že bychom dnes mohli skončit o pár hodin dříve, ať máme večer dostatek času, ale nikdo to neříká moc nahlas. Nicméně v 15:00, dvě hodiny před pravidelným koncem, nám Mohamed (náš vedoucí v sadu) s úsměvem oznamuje, že máme padla. Rychle tak nasedáme do auta a jedeme nakoupit. V obchodě panuje tradiční šílenství a lidé kupují zejména chipsy, tyčinky a ve velkém také alkohol. S Terkou si kupujeme dvě šumivá vína s tím, že na cestu vezmeme také láhev naší železné zásoby slivovice. Doma pobalíme to nejnutnější a v 18:00 se vydáváme směrem na východ. Naším cílem je East Cape, nejvýchodnější bod Nového Zélandu, kde prakticky jako první na Zemi můžeme vidět východ Slunce roku 2016.

Před námi je takřka 200 km, které musíme klikatými cestičkami zdolat, abychom se dostali na místo určení. Markéta s Lukášem, dva Češi, kteří s námi pracují na kiwi, se vydali na cestu dříve, a když už jsme 7 km před majákem, čekají nás u cesty s tím, že dál už nic moc není a navrhují nám, ať půlnoc přečkáme v kempu přímo na pobřeží, který se právě v těchto místech nacházel. Souhlasíme a protože jsme celkově jeli čtyřmi auty a vítr je poměrně silný, parkujeme je do čtverce tak, aby uprostřed zbylo místo, kde víceméně nefouká. Pak zhruba 3 hodiny popíjíme a klábosíme a poté společným přípitkem vstupujeme jako jedni z prvních na Zemi do roku 2016. Ještě před jednou hodinou ranní jdeme všichni spát, což by se na první pohled mohlo zdát jako hodně divné, ale vše má své důvody.

1. LEDEN 2016

Budíček nám totiž zvoní už ve čtyři ráno. Při pohledu z auta, kde spíme, ale zjišťujeme, že je poměrně pod mrakem a pořád vcelku větrno, a tak se s Terkou rozhodujeme, že se na maják, na který vede ještě 700 schodů vydáme až dopoledne. Bereme GoPro a jdeme na pláž, kde kameru na držáku připevňujeme do země a čekáme. Zhruba ve 4:30 se začíná objevovat první náznak Slunce a hodinu na to už je krásné ranní světlo, nicméně Sluníčka si moc neužíváme, protože je pořád docela pod mrakem, ale i tak se jedná o poměrně silný zážitek.


Okolo šesté ranní opět zaleháváme a probouzíme se za další tři hodiny. Snídáme, loučíme se s ostatními a vyrážíme k majáku. Tam bylo na východ Slunce několik desítek lidí, my se však na vrcholku nacházíme ve společnosti jen dalších dvou turistů. Užíváme výhledy, fotíme a když vidíme, že se ze spodu řítí další vlna těch, kteří se chtějí pokochat novoročním výhledem z východního mysu, scházíme oněch 700 schodů dolů a vyrážíme po pobřeží směrem na jih.


Cestou se zastavujeme u dalšího historického stromu - Pohukutawa tree (česky Železnec ztepilý). Ten konkrétní, u kterého zastavujeme, je největší svého druhu na světě a je opravdu mohutný, že se skoro nevejde do objektivu.


Dalším naším cílem je město Gisborne, čili nás čeká dalších takřka 200 km hornatými cestami. Na malou přestávku zastavujeme u maorského kostela a poté na větší na Tolaga Bay, kde se nachází nejdelší molo na Novém Zélenadu, které měří 600 metrů. Procházka tam a zpět skutečně zabírá poměrně dost času. Kousíček od mola se nachází turistická trasa s vyhlídkou. Píší 20 minut k vyhlídce, a tak neváháme a vyrážíme strmě vzhůru. Vyhlídka je sice fajn, ale úplně super pohledy nám nenabízí. Všímáme si ale pěšinky vyšlapané za skálu mimo vyznačenou trasu. Neváháme, jdeme na hulváta pěšinkou a naskýtá se nám výhled na celé pobřeží včetně mola. Tento výhled opravdu stojí za to, pro mě jako milovníka výšek obzvášť, protože pod námi je díra, do které bych skutečně nechtěl spadnout.


Po chvíli scházíme zpět na parkoviště a pokračujeme v cestě. Město Gisborne, tedy alespoň jeho centrum, si procházíme a poté v supermarketu děláme větší nákup a přes hory se vracíme 140 km zpět do Opotiki. Unavení, ale plní zážitků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 David Jelínek | E-mail | 8. února 2016 v 7:06 | Reagovat

Po tom, co jsi před lety přepisoval články na obecní web Nového Malína, tak ještě nikdo netušil, jaký se z tebe stane nefalšovaný bloger. Fandím ti Petře :) ... a hlavně s napětím očekávám každý tvuj článek ! Ať se Vám daří ! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama