Životní výzva - na rok míříme na Nový Zéland

25. listopadu 2015 v 13:26 | Petr Matěj |  Nový Zéland
Je to něco málo přes 3 roky, co jsem se společně s Kubou a Luďou vydal na půlroční studijní pobyt do nádherné severské země - Norska. Od té doby se toho změnilo strašně moc. Dokončil jsem školu, našel si dobrou práci v příjemném kolektivu, přestěhovat se do Olomouce. Zkrátka a dobře jsem si po dva roky zkusil život dospěláka nanečisto.


Už při dokončování magisterského titulu jsme s přítelkyní Terkou přemýšleli nad možností, která v sobě zahrnovala sbalení věcí a nabírání prvních pracovních zkušeností mimo území České republiky. Nicméně osud tomu chtěl jinak a oba jsme v naší domovině začali pracovat a neodjeli jsme nikam. Přesto v nás tato myšlenka nadále zůstala a nakonec jsme se na prahu 27. narozenin rozhoupali k rozhodnutí, které jsme o 24 měsíců dříve odložili.

5. března 2015 nastal den D, neboť právě v tento den se otevřela kvóta 1 200 míst pro české občany na tak zvané Working Holiday Visa a světe div se, do hodiny bylo vše pryč. My oba jsme měli to štěstí, že jsme vše stihli včas a - až na několik nervových pochodů - víza jsme dostali, a sice hned o den později.

V práci jsem tuto novinu pár týdnů na to oznámil, můj nadřízený moji volbu okomentoval slovy "být na tvém místě a mít tuto možnost, tak jedu hned". V pohodě jsme se domluvili na termínu ukončení smlouvy. Paradoxně jsme letenky koupili až v srpnu, dohodu o ukončení pracovního poměru jsem přitom podepisoval už v dubnu, takže jsem pár týdnů žil docela v nejistotě.

Nakonec jsme jako datum odletu zvolili úterý 24. listopadu 2015, jen pár dní po Terčiných narozeninách. Do té doby jsme museli vyřešit spousty méně či více důležitých věcí. Až se člověk podiví, kolik toho musí přihlásit, odhlásit, podepsat, vyřídit a samozřejmě se potkat se svými přáteli a příbuznými. Měli jsme k tomu poměrně dostatek volného prostoru - v práci jsem skončil k poslednímu září, a tak jsem si užil i padesátidenní pocit člověka s přívlastkem "nezaměstnaný". Naštěstí dámy na Úřadu práce v Šumperku pochopily, že když jedu do zahraničí, pracovní nabídky mi zasílat nemusí, takže jsem se do těchto míst vydal pouze dvakrát - přihlásit se a pak se pro změnu odhlásit.

Nicméně vše jsme stihli zařídit tak, abychom v úterý 24. listopadu v 7 hodin ráno z Prahy odletěli za další životní zkušeností. Víza platí 1 rok, tak uvidíme, jak dlouho to vydržíme, čím se vlastně budeme živit a jestli se vzájemně nezabijeme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama